[This paper is written in Czech.] The aim of this article is to briefly introduce and critically analyze the dialogue between phenomenology and contemporary theories of embodied cognition in relation to the study of affectivity. The author explains how these theoretical approaches interpret the dynamic relationship between affective experiences on the one hand and bodily behavior and intersubjectively observable processes taking place in the environment on the other. He first summarizes the positions of Joel Krueger and Giovanna Colombetti, who draw (...) on the theories of extended cognition and enactivism, and then compares them with Merleau-Ponty’s phenomenological approach. In this way, there are found to be inconsistencies in Krueger’s and Colombetti’s approaches, whose resolution, in the author’s opinion, requires the working out of a rigorously “relational” interpretation of affectivity. From this point of view, affectivity is not understood as an internal phenomenon causally linked to external material factors, but strictly as a dynamic relationship between a sense-making agent and his or her meaningful environment. (shrink)

There has been no uniform conception of philosophy in the West. The Greek conception differs very much from that of Kant, and Kant's philosophical thought is in turn altogether dissimilar from that of a man like Ayer. However, there are certain broad characteristics which distinguish the philosophy of European culture from philosophies of Hindu and Chinese cultures. Within the same culture, of course, there are a number of clear-cut directions. It may, for example, be pointed out that philosophy, as conceived (...) in Germany, Spain, and Italy, differs very much from the philosophy that has evolved in Britain and Scandinavian countries. There are, certainly, exceptions. Britain has produced Bradley and Whitehead; and Denmark, Kierkegaard. Still we are not far wrong in thinking that there is something which distinguishes the philosophy of one tradition from that of another. This difference is inevitable because philosophical activity takes place not in a vacuum but within a historical setting. History is influenced by the geography of the country and the racio-cultural patterns that have been established. Again, foreign impacts produce currents of far-reaching change in habits of thought as well as action. To cite an instance, but for the German influence sweeping through Coleridge, the Cairds, and Green, Bradley or Bosanquet would be unexplainable. I will therefore assume that the philosophy of a tradition can be taken as a historic and continuous phenomenon with a special genius of its own and, perhaps, a destiny as well. (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Louis Agassiz and the Platonist Story of Creation at Harvard, 1795-1846David K. NartonisIn 1846, naturalist Louis Agassiz took Harvard College by storm with his idealist approach to nature. In his initial lectures, repeated in New York the following year, Agassiz announced, "We have that within ourselves which assures us of participation in the Divine Nature and it is a particular characteristic of man to be able to rise in (...) that way above material Nature, and to understand intellectual existences." He then made it clear that by intellectual existences he meant a divine plan of creation. "What naturalists intend when they speak of what they call 'types'... may be easily understood by comparison. We all know that architects construct our dwellings according to plans conceived by them before the erection of the edifice."1 There is no doubt that Agassiz valued the careful collection of observational data. "It has only been step by step that man has acquired an insight into this plan."2 But his empiricism, if that is the right term, was entirely subordinate to apprehension of divine ideas, which alone deserved to be called science. In one recent account, The Metaphysical Club, which contains an excellent discussion of Agassiz's American career, author Louis Menand accurately describes this dual emphasis on observation and intuition. But Menand leaves unstated the problem of [End Page 437] Agassiz's welcome at Harvard, attributing his instant popularity to force of character.3A fuller explanation of Agassiz's welcome is to be found in the Scottish textbooks that dominated the Harvard philosophy curriculum prior to his arrival.4 Like Agassiz, textbook authors Thomas Reid, Dugald Stewart, and Thomas Brown recognized observation and intuition as twin sources of human knowledge. According to them, we observe our own moral tendencies and interpret them in the light of intuited ethical principles that even God must obey. Similarly, we observe nature and interpret its workings with the aid of intuited principles of common sense.5 There is no doubt that this dual emphasis on observation and intuition was entirely consistent with Agassiz's idealist biology. But his definition of species and genera as intellectual existences in the divine mind was not to be found in the official Scottish texts. In fact, Dugald Stewart, who governed the philosophy curriculum after 1820, insisted that there are "no existences in nature corresponding to general terms, and the objects of our attention in all our general speculations are not ideas but words."6 This was "long misunderstood by philosophers, who imagined that a generic word expresses an actual existence distinct from the individuals of which the genus is composed."7 Similarly, Thomas Brown lamented, "One fundamental error... as long as it retained its hold of the understanding, must have rendered all its energies ineffectual, by wasting them in search of objects, which had no real existence... I allude to... the various orders of universals."8 In this one respect, Stewart and Brown were in agreement with Alexander Pope when he counseled his many American readers "presume not God to scan" and ridiculed those who would "soar with Plato to th' empyreal sphere."9But Harvard students and faculty were also reading books that promoted the intellectual existences that Agassiz saw behind nature and the Scots did [End Page 438] not. Chief among these books were Plato's Works (ca. 360 BCE), Philo's De Opificio Mundi (20 BCE to 50 CE), Ralph Cudworth's The True Intellectual System of the World (1678), and John Norris's An Essay towards the Theory of the Ideal or Intellectual World (1701–04). These combined with such widely popular literature as John Milton's Paradise Lost (1668) and the prose works of Samuel Coleridge to form a kind of unofficial curriculum that ultimately made Agassiz's idealist view of nature especially welcome at Harvard.10 Modest at first, Harvard interest in intellectual existences bloomed with the appearance of books by Romantic writers on campus. In order to illustrate this long development, I will bolster my explanation with data from Harvard College library borrowing records—handwritten lists of the books borrowed by each library user during a one- or two-year period... (shrink)

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do 6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ . Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (...) autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají, že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny. Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před- sudek“ . Ve většině případů totiž, jak se zdá, tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo, ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje, že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius. Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve skutečnosti vyznavači stoicismu“. (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Reviewed by:Critical Essays on Samuel Taylor ColeridgeWilliam E. CainCritical Essays on Samuel Taylor Coleridge, edited by Leonard Orr; vi & 194 pp. New York: Twayne, 1994, $42.00.“Coleridge, as you doubtless hear, is gone,” wrote Thomas Carlyle, August 12, 1834, to Ralph Waldo Emerson: “How great a Possibility, how small a realized Result.” There is now a huge Coleridge industry in the academy, engaged in producing editions (...) of his writings and examinations of his literary career. Yet Carlyle’s judgment continues to carry weight with many nonspecialist readers, who know Coleridge only as Wordsworth’s estimable friend and as the author of a handful of superb lyrics and radiant critical speculations in the Biographia Literaria (1817). These texts are indeed rich and suggestive: readers wish that there were more like them and that Coleridge’s achievement had somehow been greater, more monumental, like Wordsworth’s. Coleridge’s “misfortune,” concluded Carlyle’s friend, John Sterling, in January 1842, “was to appear at a time when there was a man’s work to do—and he did it not.”But the wish that Coleridge had been more than he was is misplaced, in large measure for the reason that it neglects the vast amount of significant work that he did accomplish—not only in poetry and criticism, but in philosophy, political journalism, social theory, and other disciplines and areas of thought. Experts in Romanticism know this work (or, at least, know of it), yet it has not [End Page 151] been excerpted in anthologies, contextualized and explained for students, or brought forward for analysis, beyond the circle of avid Coleridgeans, to extend and complicate the commonplaces about this writer that still enjoy wide circulation.In this respect, Leonard Orr, editor of Critical Essays on Samuel Taylor Coleridge, perhaps has missed an opportunity. His collection is valuable as far as it goes; it reprints eight excellent essays along with two new ones, and Orr’s own concise, informed Introduction, with footnotes packed with bibliography, provides a lucid overview of Coleridge studies. But the focus is strangely limited, the conception of the writer’s career is dated and conventional, and the selection of essays is too restricted.One is grateful for this collection’s strengths even as one regrets its gaps and omissions. John Beer gives a good account of the Coleridge/Wordsworth relationship; Stuart Peterfreund nicely shows how “Coleridge’s failed political vision of European history” is redeemed “as part of his critical vision of the imagination”; James C. McKusick, Paul Magnuson, Andrew M. Cooper, James Engell, and Anne K. Mellor explore Coleridge’s poetry—though oddly there is no essay devoted primarily to “The Rime of the Ancient Mariner”; and Kathleen M. Wheeler, Lawrence Buell, and Jerome Christensen form a helpful unit of pieces on the Biographia Literaria. But readers will not find here anything more than brief mentions of, for example, Coleridge’s writings for The Watchman and The Friend, his striking interpretations of Shakespeare, Aids to Reflection, letters, notebooks, two Lay Sermons, and On the Constitution of the Church and State.This failure to supply broader, more innovative coverage is puzzling, given that the general aim of the series in which Orr’s book appears (Critical Essays on British Literature, gen. ed. Zack Bowen) is “to develop a new overall perspective on its particular subject.” Even more, Orr himself says in his Introduction that scholarship of the past two decades has prompted us to be “less likely to ignore the prose works beyond the Biographia” and has drawn attention to Coleridge’s marginalia and notebooks. Orr displays a sharp sense of the new Coleridge, yet has designed his book in a way that reflects the old one and that will tend for many readers simply to reinforce Carlyle’s adverse judgment.William E. CainWellesley CollegeCopyright © 1995 The Johns Hopkins University Press... (shrink)

V práci sa zaoberám kritickou expozíciou argumentačných schém v kontexte pragma-dialektického prístupu k argumentácii. Nadväzujem pritom na prácu Hitchcocka a Wagemansa (2011), ktorí sa sústredili najmä na problémy súvisiace s typológiou argumentačných schém v pragma-dialektike. Pozorovania Hitchcocka a Wagemansa sú v priebehu výkladu kriticky hodnotené, prípadne upravené. Časť kritiky, ktorú v práci uvádzam, súvisí s tým, že niektoré dôležité aspekty argumentačných schém sú v rôznych pragma-dialektických publikáciách prezentované odlišne bez toho, aby sa odlišnosť akokoľvek komentovala, alebo zdôvodnila. Existencia takýchto (...) zdôvodnení nie je pritom iba znakom, ale aj nevyhnutnou podmienkou toho, aby sme akúkoľvek zmenu mohli nazývať pokrokom v teórii. Posledná časť práce je zameraná na problémy týkajúce sa hodnotenia argumentácie v pragma-dialektickom prístupe. Hoci článok prináša vlastné pozitívne návrhy, dôraz a celkový zámer spočíva predovšetkým na expozícii nedostatkov súčasného stavu pragma-dialektickej koncepcie argumentačných schém. Kľúčové slová: argumentačné schémy, kritické otázky, pragma-dialektický prístup k argumentácii, hodnotenie argumentov. (shrink)

Text se zaměřuje na přijetí a vnímání darwinismu v českých zemích v 19. století, kdy bylo šíření a interpretace Darwinova učení paradoxně spjato s dvěma profesory estetiky z Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, Josefem Durdíkem a Otakarem Hostinským. Ačkoliv poněkud zjednodušovali teorii přírodního výběru, Darwinovu teorii chápali jako příchod nového paradigmatu. Tento text představuje a srovnává interpretaci darwinismu u obou estetiků, zejména jejich stanoviska k teorii přírodního výběru, možnostem aplikace této teorie v estetice a teorii umění, a také jejich vztah k (...) Darwinově výkladu estetických jevů v přírodě. Jako dodatek následuje krátké vyzdvižení Darwinova učení v textech dalších českých estetiků. (shrink)

Autor si klade otázku proč, vzdor Husserlovu důrazu na jasné nazření, se jeho žáci často kloní k mystizujícímu iracionalismu. Poukazuje, že pokud Husserlův stěžejní pojem Wesen chápeme jako podstatu, Wesenschau přímo svádí k mystizujícímu výkladu. Navrhuje proto chápat Wesen jako smysl čili úkol, který jednotlivina přijímá v rámci celku a jímž se stává jednotlivinou určitého druhu. Takové pojetí řeší problém Wesenschau, avšak v rámci statického pojetí skutečnosti nás vystavuje nebezpečí psychologismu. Vyžaduje proto dynamické pojetí skutečnosti v pohybu, který vytváří (...) potřeby a tedy úkoly nezávisle na vůli určitého jedince a v tom smyslu a-subjektivně. Autor tento výklad nepovažuje za Husserlovu mens auctoris, jen za směr, kterým by se Husserlovo myšlení mohlo vyvíjet. (shrink)

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení posvátného textu (...) Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Tato studie se věnuje výkladu násobení podle čtyř nejstarších latinských středověkých autorů, kteří sepsali své texty o početních úkonech na abaku kolem roku 1000, tedy podle Gerberta z Remeše (Pravidla pro počítání na abaku, Regulae de numerorum abaci rationibus), Herigera z Lobbes (Pravidla počítání na abaku, Regulae numerorum super abacum), Abbona z Fleury (Komentář k Victorioně spisu Calculus, In Calculum Victorii commentario; resp. tzv. Abbonův abakus, Abbonis abacus) a Bernelia mladšího z Paříže (Kniha o abaku, Liber abaci). Po představení, (...) vysvětlení a srovnání pravidel pro násobení podle těchto spisů následuje v příloze originální znění a překlad Herigerových, Gerbetových a Abbonových pravidel pro násobení. (shrink)

Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková (...) snaha naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti. (shrink)

V článku diskutuji východiska knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Cílem článku je ukázat, že přes Hříbkovy sympatie k Dennettovu postmetafyzickému pojetí vědomí lze v jeho výkladu vysledovat tendence k tradičně filosofickému myšlení o vědomí. Soustředím se přitom na Hříbkovu definici fyzikálního a na jeho charakterizaci Dennettova programu jako problematické redukce vědomí pomocí intencionality.

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Tato má esej vychází z četby knihy Marca de Meye Kognitivní paradigma. Na základě jeho výkladu kognitivního paradigmatu charakterizuji kognitivní pohled, který de Mey zastává. Dále stručně charakterizuji Searlovo pojetí silné umělé inteligence, které vidím jako hlavní cíl, o jehož dosažení by disciplína umělé inteligence měla usilovat. Konečně pak zkoumám, jakým způsobem by se dala vytyčená kognitivní pozice uplatnit při snaze o vytvoření silné umělé inteligence. Průniky, které zde vidím, spočívají především v samotném modelování reprezentací světa, v mnohosti takových (...) modelů schopných spojit se do jednotného celku a v propojení stratifikovaného modelu vnímání s akcemi, jež vede k vytvoření nejprve implicitní a posléze i explicitní podoby znalostí. (shrink)

Studie předkládá interpretaci souboru článků, které Jan Patočka uveřejnil na počátku své filosofické kariéry a v nichž programově vyložil vlastní stanovisko k problematice historického poznání a smyslu dějin. Na základě výkladu Patočkových statí studie konstatuje, že soubor ve svém celku připravuje předložení ucelené filosofické koncepce a že jeho prostřednictvím Patočka přispěl k soudobé diskusi, „sporu o smysl českých dějin“. Studie nejprve nabízí představení tohoto sporu a jeho dobového kontextu a argumentuje, že tato souvislost má podstatný význam pro porozumění Patočkovým (...) textům. Na základě toho poté studie shrnuje Patočkovu interpretaci hlavních zainteresovaných argumentačních pozic a kritiku, kterou vůči nim snáší. V následujícím kroku studie předkládá interpretaci Patočkova vlastního pojetí dějin. Na závěr představuje východisko tohoto pojetí, Patočkovu koncepci člověka. The paper proposes an interpretation of a set of articles published by Jan Patočka at the beginning of his philosophical career, in which he programmatically sets forth his point of view of the problem of historical knowledge and the meaning of history. Based on the reading of the texts the paper arrives at the conclusion that this collection as a whole anticipates a comprehensive philosophical concept and that by means of these texts Patočka contributed to the discussion of the day, “the dispute over the meaning of Czech history”. The paper begins by presenting the dispute as well as its contemporary context and argues that this link bears essential significance to the understanding of Patočka’s texts. On this basis it then summarizes Patočka’s interpretation of the different parties of the argument and the critique to which he submits them. In the next step the paper presents Patočka’s interpretation of his own conception of history. It concludes by an exposition of the basis of this conception, Patočka’s concept of man. (shrink)

Studie tematizuje dva fenomenologické přístupy k tělu a poukazuje na jejich slabiny. Větší pozornost je věnována Husserlově výkladu těla v Idejích II: zejména analýzou teorie „lokalizace“ se snažíme ukázat, že Husserl nedoceňuje význam extenzionality těla. Merleau-Pontyho koncepce z Fenomenologie vnímání je poté interpretována jako takový přístup k tělu, v němž je tělo redukováno na neosobní dovednost, resp. mohutnost jednání. Studie dospívá k závěru, že fenomenologie nemůže pojmout tělo jako princip zjevování, jehož konstitutivní působení by dokázala artikulovat analýzou prožívání, nýbrž (...) spíše je musí respektovat jako „sféru“ nezjevnosti, která se v prožívání a zjevování projevuje autonomním způsobem.The study interprets two phenomenological approaches to the body and underlines their weak points. More attention is dedicated to Husserl’s explication of the body in Ideas II: particularly on the basis of his theory of “localization“ we try to show that Husserl underestimates the extensionality of the body. Merleau-Ponty’s concept in Phenomenology of Perception is then interpreted as such an approach to the body that reduces it to an impersonal skill of our (bodily) actions. Our conclusion is that phenomenology cannot conceive the body as a principle of appearing, the constitutive role of which it might articulate through an analysis of experience, but instead it should respect it as an “area“ of the un-apparent that manifests itself autonomously in experience. (shrink)

Ve své nové knížce Kauzalita činitele Petr Dvořák argumentuje, že svoboda vůle existuje, a tudíž musíme přijmout nějakou formu indeterminismu; a předkládá návrh odpovídajícího pojmového rámce. Já se naproti tomu domnívám, že ač svoboda vůle skutečně existuje, neměli bychom proto opouštět determinismus; hlásím se tedy k určité formě kompatibilismu. Podle mého druhu kompatibilismu tomu ovšem není tak, že by se svoboda vůle dala vtěsnat do deterministického rámce. Domnívám se, že řešení je v přijetí toho, že při výkladu skutečnosti nevystačíme (...) s jediným pojmovým rámcem – konkrétně že na člověka se můžeme dívat jako na organismus (skrze deterministický a fyzikalistický rámec), ale také jako na osobu (skrze rámec, který je „prodchnut normativitou“). (shrink)

Cílem této studie je představení základních tezí sociálně-politické filosofie Karla Raimunda Poppera (jak je zachycena zejména v dílech Bída historicismu a Otevřená společnost a její nepřátelé) a dále kritické zhodnocení aplikace těchto tezí při výkladu Platónovy filosofie. Je probíráno zejména Popperovo obvinění Platóna z tzv. „biologického historicismu“, dále jeho označení platónské teorie spravedlnosti jako „totalitní“ a v neposlední řadě jeho interpretace dialogu Ústava jakožto Platónova „politického programu“ určeného k přímé implementaci v praxi vyvoleným filosofem-králem. V druhé polovině této studie (...) je pak nabídnuto alternativní čtení, v němž se Platónova Ústava vyjeví ve zcela odlišném světle, než v jakém ji vidí Popper. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to (...) čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

Plótínovo filosofické dílo je mimořádně systematické, nicméně jeho značný rozsah a složitost znesnadňuje celkové pochopení a výklad. V předkládané studii se pokoušíme prozkoumat základní strukturu celé Plótínovy metafyzické stavby, v souladu s nejnovějšími interpretačními poznatky. Východiskem je hierarchické uspořádání celého systému, přičemž ve výkladu postupujeme po metafyzických úrovních a snažíme se charakterizovat jak jejich vlastní povahu, tak vztah k ostatním součástem Plótínova systému.

Věda a vědecká práce jsou dle obecně přijatého axiomu považovány za něco, co generuje vědecké objevy, a tím pozitivně posouvá lidskou civilizaci směrem dopředu. Vědeckým objevům v určitých oblastech však vytváří bariéry základní vlastnost široké skupiny jevů - neměřitelnost. Zejména ve společenských vědách je neměřitelnost jevu spojena s absencí tzv. tvrdých dat, která omezuje okruh metod, jež by mohly být aplikovány v cestě za vědeckým objevem. Existuje však metoda, která si klade za cíl eliminovat tento deficit a s jejíž pomocí (...) lze, pří dodržování zásad správného použití, kvantifikovat proměnné, které se zdají být na první pohled neměřitelné. Tato metoda se nazývá škálování. Text příspěvku pojednává o přístupu filozofie a metodologie vědy k neměřitelným faktorům a jejich potenciální kvantifikaci pomocí jednorozměrné šalovací metody nazvané Likertovo škálování. Stať paperu se věnuje popisu této metody, analýze jejích kladů a záporů a detailnímu návodu na její aplikaci. V závěru je zodpovězena otázka, zda má pro vědce smysl věnovat čas studiu nových metod (např. právě škálování), když toto pro vědce vzdělaného v určitém oboru generuje velmi vysoké náklady obětované příležitosti? Studium nových metod smysl rozhodně má, neboť obětovaná příležitost je dle výkladu středního proudu v ekonomii označována jako "druhá nejlepší varianta" za podmínky dokonalé informovanosti o dostupných alternativách. Bez uspokojivé znalosti studovaných nových metod však nemůžeme označit doposud aplikovanou metodu za nejvhodnější - to je hlavní argument podporující studium nových metod. (shrink)

Owen Barfield: a conversation with Shirley Sugerman -- To Owen Barfield -- Cecil Harwood: Owen Barfield -- Norman O. Brown: on interpretation -- Howard Nemerov: exceptions and rules -- Studies in polarity -- David Bohm: imagination, fancy, insight, and reason in the process of thought -- R.H. Barfield: darwinism -- Richard A. Hocks: "novelty" in polarity to "the most admitted truths" : tradition and the individual talent in S.T. Coleridge and T.S. Eliot -- Robert O. Preyer: the burden of (...) culture and the dialectic of literature -- R.K. Meiners: on modern poetry, poetic consciousness, and the madness of poets -- Paul Piehler: Milton's iconoclasm -- Colin Hardie: two descents into the underworld -- Lionel Adey: enjoyment, contemplation, and hierarchy in Hamlet -- G.B. Tennyson: etymology and meaning -- R.J. Reilly: a note on Barfield, romanticism, and time -- Shirley Sugerman: an "essay" on Coleridge on imagination -- Clyde S. Kilby: the ugly and the evil -- Mary Caroline Richards: the vessel and the fire -- The works of Owen Barfield -- G.B. Tennyson: a bibliography of the works of Owen Barfield. (shrink)

Цель данного издания - познакомить широкий круг читателей с основными вехами жизни ученого, организатора, ее научными трудами, литературой о ней.

This paper spells out the attention schema theory of consciousness in terms of the predictive processing framework. As it stands, the attention schema theory lacks a plausible computational formalization that could be used for developing possible mechanistic models of how it is realized in the brain. The predictive processing framework, on the other hand, fails to provide a plausible explanation of the subjective quality or the phenomenal aspect of conscious experience. The aim of this work is to apply the formal (...) tools of predictive processing to outline a possible model of cognition that details a plausible way in which organisms may acquire or construct the kinds of schemas postulated by the attention schema theory. This is done in terms of Bayesian control models, which tend to favour representing information in a frugal or 'sparse' manner that strips away detail in precisely the way that the attention schema requires. Once integrated, these two accounts can offer a plausible explanation of the supposedly irreducible and mysterious 'feel' of conscious experience, in terms of the frugal manner in which perceptual mechanisms are represented by the attention schema. (shrink)

Thomas Kuhn’s The Structure of Scientific Revolutions offers an insightful and engaging theory of science that speaks to scholars across many disciplines. Though initially widely misunderstood, it had a profound impact on the way intellectuals and educated laypeople thought about science. K. Brad Wray traces the influences on Kuhn as he wrote Structure, including his ‘Aristotle epiphany’, his interactions, and his studies of the history of chemistry. Wray then considers the impact of Structure on the social sciences, on the history (...) of science, and on the philosophy of science, where the problem of theory change has set the terms of contemporary realism/anti-realism debates. He examines Kuhn’s frustrations with the Strong Programme sociologists’ appropriations of his views, and debunks several popular claims about what influenced Kuhn as he wrote Structure. His book is a rich and comprehensive assessment of one of the most influential works in the modern sciences. (shrink)